Toulky mezi náhrobními kameny

Zahradníkův rok je kniha, kterou napsal Karel Čapek. Nesahaje mu ani po kotníky, pokusil jsem se napsat alespoň rok Zahrobníkův. Oproti velkému spisovateli se držím při zemi jak fakticky, tak obrazně.


Ilustrační foto

Toulky mezi náhrobními kameny vstupují na vzpomínkový koberec tohoto webového listu a budou vycházet každou neděli.

Třiapadesát pomníčků připomíná ty, co tu byli, a už nejsou, ale na něž se jen tak nezapomíná. V místech posledního odpočinku našlapuji tiše, abych nerušil pietu těch, které oslovím. Během následujícího roku bude možno posoudit, kolikrát jsem se při pátrání po sarkofázích a kryptách strefil.

V drtivé většině případů jsem hledané našel, ačkoliv existují tací, co se dobře schovali i na světě onom. Kupříkladu vranovský řezbář Tomáš Motka, šachový velmistr Luděk Pachman anebo pohádkově krásná Ribanna, kterou si měl vzít Vinnetou.

První dopis adresuji baronu Jiřímu Haasovi, poslednímu pánovi na hradu Bítově, jenž svůj milovaný domov neopustil ani ve chvíli, kdy odešel definitivně…

Nebyly by to ovšem ty pravé ořechové Toulky mezi náhrobními kameny, kdybych nepátral i za humny, neřku-li v zámoří, kupříkladu ve vyprahlém Údolí smrti. Také tam jsou totiž pohřbeni legendární nebožtíci, jejichž hrobové jámy písečný vítr zapomenutí nezasypal.


Barone Jiří Haasi;


 


Přestože jste svoje srdce ztratil, moje jste získal. Oddanou psí láskou ke zvířatům, jichž je na hradu Bítově tolik, kolik jste měl v životě žen. Tedy nepočítaně (abych byl úplně přesný, dopočitatelnost trofejí něžného pohlaví je nesrovnatelně svízelnější).

Zastřelil jste se roku 1945, když vás nutili, abyste své milované hradní doupě opustil, a jakkoli mě nad tímto nezvratným kategorismem často jímají rozpaky, docela chápu francouzské rčení Tout comprendre, c,est tout pardonner (Všechno pochopit, všechno odpustit).

Kdosi básnivý řekl, že všechno odešlo, všechno už je pryč, tak položte mne na oltář, je po slavnosti a lampy ztlumily svou zář. A jiný mu oponoval, že všichni ti, kteří na sebe vztáhli ruku, by měli být za trest přivedeni k životu.

Jsem svolný podlehnout oběma názorům, pane barone, aniž bych dal přednost kterémukoliv z nich.

Ale neobtěžuji vás kvůli argumentačním kejklům. Na druhou stranu – když už jsem u nich – nemohu nevzpomenout, že jste celý život zůstal svobodným mládencem, přičemž je dostatečně znám statistický fakt, že nejlepší prevencí proti sebevraždě zůstává manželství. Tento stav vás ovšem očividně nenadchl. Nadto jste fakticky prokázal, že sebevražda je nejlepší prevencí proti manželství.

Poslechnu však Winstona Churchilla, někdejšího premiéra Spojeného království, jenž říkal, že věřil pouze těm statistikám, které si sám zfalšoval, pročež dávám v této chvíli polemickým tlachům vale.

Svůj bítovský hrad jste musel milovat bez nadsázky až za tu nejzazší hranici, poněvadž jste volil raději dobrovolný odchod – jakkoli o zmíněné dobrovolnosti panují pochybnosti.

„Celou válku strávil baron na hradě mezi zvířaty. V květnu 1945 za ním přišli partyzáni a představitelé Komunistické strany Československa. Měl být odsunut do Rakouska. Situaci špatně nesl a zastřelil se. Ovšem rovněž se říká, že byl zavražděn.“

Tak dnes situaci nazírá webová stránka www.hradbitov.info, aniž by si nárokovala, že má pravdu – tu v současnosti znáte pouze vy.

Pane barone, webové stránky, které zmiňuji, jsou nahony vzdáleny stránkám novinovým, jaké si pamatujete. Podobnost lze spatřovat pouze v tom, že člověk nekouká na tištěný papír, ale do obrazovky počítače, přičemž počítač je cosi vzdáleného televizi, akorát jde o přístroj daleko sofistikovanější. Snad mi alespoň trochu rozumíte…

Vraťme se však ke zvířatům, nikoliv k těm, která se vyrojila po válce, nýbrž k těm, jež dodnes zdobí bítovské hradní komnaty. Psí smečka čítá jedenapadesát vycpaných jedinců, od nichž jste se ani po jejich smrti nemohl odloučit.

Nezískal jste si moje sympatie tehdy, když jsem spočítal, že jste měl během života více žen než já, ale tím, že jste byl animálním pacifistou. To jsou oni zvláštní jedinci, kteří si nepodmaňují zvířata, nýbrž se nechají jimi ochočit sami.

Také jste neměl rád jejich bezdůvodné zabíjení, ačkoliv bylo v dobách, kdy jste přišel na bítovský hrad, dost časté. Čím víc poznávám lidi, tím raději mám zvířata – takto jste prý odpovídal všem pochybovačům, kteří nad vaši soukromou zoologickou zahradnou, v níž trůnil i exotický mravenečník, kroutili hlavou.

Mám pocit, že jste tušil, co přijde, protože v současné době jsme na tom prachbídně. Vinou člověka zmizí ročně až dva tisíce druhů zvířat. Nemyslíte, že by biologickou zahradu zasluhovali spíš lidé? Ne proto, aby se na nás zvířata chodila dívat, ale abychom zvířatům škodili co nejméně.

Na své nerozlučné miláčky jste nedal dopustit ani ve chvílích, kdy se vzdálili tam, kde jste teď vy. Jen doufám, že vám bylo dopřáno se s nimi opět shledat. Snad mezi nimi nechybí ani vaše oblíbená lvice Mietzi-Mausi, která údajně zemřela steskem, když jste ji náhle opustil.

Vyhlížela vás s nadějí, že se vrátíte, dlouho…

Je mi znám tento způsob lásky ke čtyřnohým souputníkům a setkal jsem se s ním nejednou. Abyste věděl, že jste v tomto směru nebyl žádnou anomálií, prozrazuji, že podobné pečlivě střežené pohřebiště vlastní u Ženevského jezera, kde bydlí, slavný francouzský herec Alain Delon. Pohled na vyrovnanou řadu psích hrobečků působí přesvědčivým dojmem, že tato světová kinematografická modla má ke svým věrným kamarádům stejně vřelý vztah, jako jste měl i vy.

Jen mezi námi, pane barone, zajímalo by mě, jestli Delonův fraucimor je početnější, než byl ten váš.

Co myslíte?

Vlastimil Mrva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *