Tanec je o pocitech a emocích, říká Monika Kulhánková
Monika Kulhánková a Markéta Lacmanová stojí za úspěšným Tanečním a pohybovým studiem M&M, který na Znojemsku vychovává tanečníky už deset let. Při té příležitosti jsem se rozhodl vyzpovídat polovinu z dua Moniku Kulhánkovou.
Jak dlouho se znáte s Markétou a jak spolu vycházíte?
Zhruba devatenáct let. Já jsem z nás dvou ten živel a Markétka je ta klidná. Krásně se doplňujeme. Jsme jako oheň a voda. Já se kolikrát vznáším v oblacích a plánuji spoustu až nereálných věcí a Markétka mě vždycky posadí na zem a uvede do reality (smích).
Jak vlastně vzniklo M&M studio?
Začínaly jsme s Markétou v gymnastice u Ivy Křístelové. Potom jsme působily v aerobiku u Františka Protivinského. Ale v gymnastice a aerobiku jsou pořád ty stejné kroky, pořád to stejné cvičení. Já jsem se chtěla věnovat spíše tanci a nějak jej rozvíjet. Zpočátku jsem se bála dělat sama na sebe. Neměla jsem podnikatelského ducha. Ale jak jsem sbírala další a další zkušenosti, tak mě švagr, majitel hudební školy Yamaha, přesvědčil, abych otevřela první rok taneční školy pod jeho záštitou. A ono se to celkem chytlo. Ze začátku jsme s Markétou měly asi jedenáct dětí a působily jsme na Základní škole na náměstí Republiky v tělocvičně. To byl takový nultý ročník. A od roku 2009/2010 jsme se od Yamahy osamostatnily a šly na vlastní pěst. Začínaly jsme s jedenácti dětmi a dnes jich je sto.
Lekce jsou jen pro děti?
Prvně jsem se sice chtěla věnovat pouze dětem a takzvaně si je vychovat, ale v minulém roce jsme otevřely lekce i pro dospělé. Současně nám také dorostla do juniorského věku skupina, která s námi byla od založení studia.
Jaké styly tanců vyučujete?
Nezaměřujeme se na jeden styl tance, jedeme vlastně veškerou techniku, jediný, který nevyučujeme, je společenský tanec. Ten neumím (smích). Vyučujeme moderní scénický tanec, který se neobejde bez klasiky, je tam i taneční gymnastika, folklor a tak dále. Nejsme specifičtí pro jeden styl.
Jak může žák uplatnit kurzy v M&M studiu?
Například připravujeme žáky na studium konzervatoře, tanečního divadla, choreografie, těch možností je několik. Zatím nemůžeme být povýšeni sami na školu, protože ani jedna nemáme vysokoškolské pedagogické vzdělání, které je k tomu potřeba.
Pořádáte lekce i jednotlivých druhů tanců?
Ne, naše lekce jsou zaměřené na komplexní výuku.
Jaké jsou základy, bez kterých se tanečníci neobejdou?
Malé děti učíme prvně rytmiku. Málo dětí má rytmické cítění jako takové přirozeně. Takže začínáme například vytleskáváním svého jména. Pokračujeme vydupáváním. Poté se pustíme do vytleskávání písniček, a až pak přichází na řadu samotný tanec.
Práce s dětmi začíná vleže. Musí se naučit vnímat, že jejich tělo je v prostoru, a naučit se je ovládat středem, tedy břichem. A to jde nejlépe na podložce. Poté se učí otevírat hrudník, zpevňovat hýždě, kontrakce břicha. To vše je důležité pro samotný tanec. Základem jsou také techniky známých tanečníků, jako byla například Marta Grahamová, která se zaměřovala na dýchání, pomocí něhož člověk může určovat směr těla, nebo třeba Lester Horton, který se zaměřoval na rolování těla. Pomocí těchto technik učíme děti jednotlivé taneční prvky a pokládáme v nich základní kameny tance. Když zvládají tohle, začínáme pracovat s emocemi. Napodobujeme například zvířátka, nebo lidské stavy, když nám je zle nebo když máme naopak radost a tak dále, protože potřebujeme do tance zapojit i mimiku. Technika sama o sobě nestačí, pokud z tanečníka není cítit, že ho opravdu prožívá. Všechno rozebíráme do hloubky.
Jak do dětí dostáváte emoce, jak je naučíte hudbu prožívat?
V dnešní době je to hodně těžké. Protože děti přebírají stres od svých rodičů, který je dán hektickou dobou. Děti v sobě mají bloky, které musíme odbourávat. Snažíme se je nechávat improvizovat, aby tancem vyjádřily to, co slyší, tím se otevírá cesta emocím.
Mají tanečníci přísný režim?
Samozřejmě, disciplína je důležitá stejně jako jinde. Je důležité děti chválit, ale pokud se mají někam posunout, je nutné jim sdělit, kde dělají chyby.
Kolik máte zhruba dětí v jednotlivých ročnících?
V současné době máme pod svými křídly asi sto dětí. Do přípravky se přihlásí třeba třicet dětí, ale zůstanou ty, které tanec opravdu baví, což je průměrně dvanáct dětí na ročník.
A poměr kluků a holek?
Na lekce nám chodí jen tři kluci. Vzhledem k tomu, že jsme vnímáni jen jako baletní studio, což nejsme. Lidé si myslí, že učíme jen balet, to není pravda. Jsme taneční a pohybové studio, vyučujeme tanec komplexně.
Účastníte se i nějakých vystoupení?
Letos jsme se poprvé rozhodly, že vyzkoušíme taneční soutěž Naruby, kterou hodnotí umělci. Není to klasická komerční soutěž. Je to jediná soutěž, na kterou bychom chtěly jezdit pravidelně.
Jak často máte tréninky?
Dvakrát týdně a v létě máme desetidenní soustředění. Osm let jsme jezdívali do Biskupic a letos pojedeme poprvé do Prudké.
Kde mohou lidé vaše taneční umění vidět?
Tancujeme na různých kulturních akcích. V létě jsme byli pozváni třeba na Dny partnerských měst, teď si nás objednala znojemská nemocnice, budeme tancovat pro důchodce v Dukle. No a potom jsme se také zaměřily na muzikály. Začalo to předloni Ledovým královstvím a pokračuje muzikálem Ať žijí duchové. Ten budeme hrát ve znojemském divadle 22., 23. a 24. ledna.
Na jaké problémy při práci s dětmi nejčastěji narážíš?
Nejčastěji jim chybí důslednost, cílevědomost a klid.
Jak jste se dostaly k muzikálům?
To byl nápad hlavně Lei Vrbkové, která vyučuje hudbu pod záštitou Znojemské Besedy. Chodila na naše taneční představení a zeptala se mě, jestli bych nechtěla jít do muzikálu.
Nepřemýšleli jste o založení divadelního spolku?
Chtěly bychom jít ještě dál. Naším snem je otevřít si vlastní uměleckou školu. Vyučovaly bychom tanec, výtvarnou výchovu, zpěv a divadlo.
Prozradíš, co máte ještě v plánu do budoucna?
V rámci oslavy desátého výročí chceme uspořádat ples pro rodiče. V příštím roce bychom chtěli začít zkoušet další muzikály. Jeden pro děti, druhý pro větší tanečníky, kterým bylo líto, že v muzikálu Ať žijí duchové nemohli účinkovat.
Prozradíš i názvy?
Prozradím pouze ten pro děti. Chceme nazkoušet Lvího krále. Na další projekty si musíte počkat (smích).
Moniko, děkuji za rozhovor a přeji spoustu úspěchů.
Dominik Burdel