Zápas číslo 22 – Souboj Titánů
Viktorie Bulínová se 17. listopadu zúčastnila prestežního galavečera Souboje Titánů v Plzni.
V zápase pod pravidly muaythai čelila domácí zápasnici Kláře Strnadové, se kterou se již jednou potkala na Evropském poháru WAKO, kde z ringu odcházela jako poražená. Teď nám popisuje „svoji cestu za odvetou i odvetu samotnou“…
Tento zápas znamenal pro mě něco víc. Nebyla to jenom odveta za Evropský pohár WAKO. Cítila jsem, že reprezentuji i celou C.M.T.A. – Czech Muay Thai Association, naši reprezentaci. Na zápas jsem se těšila. Byla pro mě obrovská čest bojovat zrovna na tomto galavečeru mezi takovými jmény. Z neznámého důvodu se objevovaly v mých snech noční můry, které nějak souvisely se zápasem. Neznala jsem ale důvod…
Do Plzně jsme vyráželi v pátek. Cítila jsem se trošku divně, ale připisovala jsem to shazování váhy. Díky krásné koloně jsme dojeli klasicky se zpožděním. Naštěstí to nebyl problém. Po váze přišla oblíbená část, jídlo a pití.
Byli jsme ubytovaní v krásném hotelu, najedli jsme se a mohli jít spát. V mém případě mělo efekt spánku podpořit pár paralenů, protože jsem se rozhodla, že budu mít rýmu a budu si hrát na vlkodlaka při úplňku, akorát místo štěkání budu kašlat…
Po snídani za námi dojel nejlepší fanoušek v podání Zuz, která si střihla výlet z Hradce a povedlo se jí nezabloudit směrem na hotel. Zašli jsme na oběd a začínala pomalu předzápasová nálada, nějaký ty vtípky. Po obědě jsem si šla ještě na chvíli lehnout. Potom začala už ta pravá zábava, s příjezdem na halu se nálada pořád zlepšovala. Bylo to tam obrovské. Největší galavečer, kde jsem zatím zápasila. S Láďou jsme šli na lékařskou prohlídku a zvolit si nástupovku, měli jsme vlastní šatnu.
Vše začalo lepením tejpů. Nálada byla pořád dobrá a klasicky přišly na řadu i obrázky. Tentokrát mi tam Peťa namaloval sluníčko a prase. Za chvilku už jsem se začala rozcvičovat. Bylo to divný, začínala mě opouštět nálada. Při stínování jsem začínala panikařit, skrz rýmu mi nešlo moc dýchat. Začalo mě bolet rameno. U lapování jsem se zase nedokázala uvolnit, hlava mi z ničeho nic dala stopku. Nedokázala jsem se ani usmát. Co se to sakra dělo? Jenom jsem si sedla a Peťa mi dal masáž, zkoušela jsem se srovnat. Pořád nic. Chtěli jsme jít čekat dolů, ale bylo ještě dost času. Zpátky do šatny.
Najednou se něco zlomilo, byla jsem zpátky. Šla jsem si poskakovat, byla jsem uvolněná. Úsměv na tváři, natěšenost…
Šli jsme čekat dolů. Začala hrát nástupovka. Při nástupu nás natáčela kamera. Všude okolo bylo tolik lidí, ale protože jsem neměla brýle, byla to jen hlučná šmouha. Procházela jsem se po pódiu, tohle byla moje chvíle. Provazy, skoro vyšší než já. S pomocí Peti a Zuz je zdolávám bez pádu. Zamávat, jít se uklonit. Nastupuje soupeřka, je domácí. O to větší je to celé pro mě výzva.
Začíná hrát waikru. Mám trochu pozměněnou verzi. Ale můj základ zůstává stejný. Jsem jenom v přítomném okamžiku, nic jiného v tu chvíli neexistuje. Jdu střílet šípy, abych ukázala respekt, dvakrát minu. Vystřelím potřetí, má to být zásah. Soupeřka chytí můj šíp a zlomí ho … respekt je důležitý. Tímhle gestem akorát posílí mojí touhu vyhrát…
Začíná zápas. Cítím se uvolněně jako nikdy předtím. Čekám, že se do mě pustí jako při našem minulém zápase, ale vyčkává. Snažím se držet gard, mít ruce u hlavy. Je doopravdy úžasné, jak adrenalin vymaže většinu bolesti, zapomenu i na rýmu. Držím si střed ringu. Na distanc je soupeřka o něco lepší, z ústupu mě boduje, ale tohle je muaythai. Vezmu jí do klinče, a tam jsem doma já. Kolena a lokty. Slyším pokyny od Peti z rohu, fanoušky Kláry a taky slyším párkrát z publika mé jméno, nádherný pocit. Pár sekund před koncem prvního kola mi padne ruka, a je tu high kick, dnes mám na něj barevnou památku. Ale nic mi to neudělá, jenom mi to připomene, kam ruce patří. Je tu pauza a já cítím, že první kolo bylo moje. Nepamatuju si ani slovo z toho, co Peťa říkal.
Druhé kolo. Scénář byl podobný jako v prvním kole. Soupeřka mi pořád utíká, střed ringu je můj. Cítím se volně, zápas si užívám po delší době opravdu naplno. Ty lidi kolem, sice fandí proti mně, ale jsou neskuteční. Ta atmosféra. Povedl se mi jeden nádherný podmet a místo toho, abych high kick schytala, tak jsem ho dala. Krásně čistý na bradu. Škoda, že byl dvě vteřiny před koncem kola. Je tady zase pauza a já cítím, že tahám za delší konec provazu. Slyším, jak mě moderátor představuje, tak zamávám. I když bych spíš měla věnovat pozornost trenérovi. Peťa nic nenamítá… (úsměv)
Poslední kolo. Mám si to jít užít. Před začátkem se obejmeme. Je to jenom zápas, jsme jenom lidi, sportovci. Myslím si, že poslední kolo si užijeme obě. Konečně se mi v zápase povede občas prosazovat i lokty, z toho mám opravdu radost. Nějak nevnímám čas, bylo by mi úplně jedno, jestli by poslední kolo mělo 3 nebo 5 minut, asi bych si to ani neuvědomila.
Konec zápasu.
Jdu pozdravit trenéry a zpátky do svého rohu. Peťa má radost, bude to naše, ale nic není jisté. Jdu si stoupnout do středu ringu. Při vyhlašování zavřu oči a čekám. Vyšlo to, vyhrála jsem. Obrovská radost. Jsou tady, po dlouhé době, slzy štěstí. Děkujeme si za zápas. Pořád to vstřebávám, povedlo se to.
Byl to nádherný okamžik. Úžasné, kolik se mi dostalo podpory. Od rodiny, přátel, trenérů, sparingů, spolužáků, známých i neznámých…
Tahle sezona je úžasná i náročná zároveň, kloubit to se školou dohromady je trošku náročnější. Nádherná, ale občas trnitá cesta. Teď budu mít chvíli času si víc užívat tréninky a zvládnout své vysokoškolské povinnosti. A až se znovu dostanu mezi 16 provazů, moje chuť bude větší. Nejsme stroje.
Chtěla bych poděkovat v první řadě trenérovi Petrovi Kuchaříkovi. Taky děkuju za podporu Rudolfovi Křížovi, Gladork Gymu…
I vám všem, lidi, díky!!! „Souboji Titánů“, děkuju, že jsem mohla být součástí tak úžasné akce!!!
P.S. Kdo jinej může lépe fotit, než naše Lenka Bartáková (Czechfighters)!
Viki Bulínová