Starostka Eliška Nohavicová vyměnila Ameriku za Miroslav

Zajímavý život nové miroslavské starostky Elišky Nohavicové by možná vydal na tlustou knihu. Její slibnou firemní kariéru manažerky zastavila před několika lety vážná choroba. Ona se ale nevzdala, statečně bojovala a zvítězila. Po říjnových komunálních volbách pak na miroslavské radnici překvapivě vystřídala dosud vládnoucí tandem Augustina Formana a Romana Volfa. Stala se z ní nová regionální politička s nezanedbatelným vlivem. Neptali jsme se jí tedy na to, jaké má plány do budoucna, ale co jí k nové roli dovedlo a jaké překážky musela překonávat.


foto: -jan-

Přečetla jsem si o vás, že jste jako manažerka měla na starosti kompletní vzdělávací systém jisté nadnárodní společnosti, která v různých zemích světa zaměstnává asi padesát tisíc pracovníků.

Ano, to je pravda.  Byla to velice zajímavá, ale pochopitelně velmi náročná práce. Této práci jsem se věnovala prakticky nonstop, končívala jsem často až nad ránem. Byl to život maximálně zaměřený na výkon. Po jisté době skutečně obrovského stresu ovšem tělo odmítlo fungovat v tomhle tempu dál. Jednoho rána jsem se probudila s šílenými bolestmi nohou – a ze dne na den jsem přestala chodit.

 

Jaké to je, když aktivního a nezávislého člověka znenadání přepadne ochromující nemoc?

Ani se neptejte. Bylo to opravdu bez nadsázky hrozné. Ten problém asi vyvolalo velké vyčerpání, k němuž se připojila přechozená chřipka. Takové pracovní tempo si vyžádalo svou daň. Nejdříve mi natekla noha a já doufala, že se třeba jedná jen o alergii. Když jsem se poprvé objevila u doktora, dostala jsem neschopenku na tři týdny. Připadalo mi to šílené, nedovedla jsem si ten vynucený odpočinek vůbec představit. Jenže pak se zdraví začalo rychle horšit, nakonec jsem se nemohla sama ani přikrýt, nic. Bolel sebemenší pokus o pohyb. Došlo mi, že to není a nebude vůbec jednoduché.

 

Co vám tedy nakonec lékaři řekli?

V nemocnici nejdřív mnoho nezjistili. Informovali mě ovšem, že jde o rozsáhlou zánětlivou reakci neznámého původu. A že se zřejmě už nikdy nevrátím do práce a pohyb bude možný pouze velmi omezeně. Dávali mi koňské dávky  kortikoidů v infuzích, antibiotika a pět milionů dalších léků. Po propuštění jsem se pak musela přestěhovat ke své obětavé mámě do Miroslavi, na jejíž péči jsem v té době byla plně závislá.

Jak se tedy přihodilo, že jste dnes na první pohled v dobré kondici?

Na začátku to bylo velmi těžké, protože moderní medicína si se mnou moc rady nevěděla. Když mi doktoři oznámili, že se nevyléčím, odmítala jsem připustit, že by to tak opravdu mohlo být. Začala jsem pátrat hlavně na zahraničních webech, kde se mně pod ruku dostaly i některé související studie o vlivu bakteriálního osídlení střev, takzvaného mikrobiomu, na imunitu. A taky pomohla náhoda. Na konci léta mě zahltila nová zánětlivá ataka. Máma mi tehdy přinesla ze zahrádky čerstvý černý bez. Jenže ten je v syrovém stavu a ve velkém množství toxický. Snědla jsem ho a vnitřnosti se postavily proti. Jenže, představte si, bolesti polevily. Napadlo mě, že to všechno nějak souvisí se zažíváním. Doktoři sice nesouhlasili, ale já se rozhodla držet nejdříve hladovku, pak přísný půst. Pila jsem jen vodu a velmi pomalu a opatrně přidávala nealergenní potraviny, hlavně ovoce, zeleninu. Po třech týdnech mi na kontrole spadla hodnota zánětu v krvi na polovinu. A pak už to poměrně rychle pokračovalo. Během tří týdnů jsem mohla odložit berle a zhruba za další čtyři měsíce jsem se mohla vrátit na plný úvazek do práce. Neznamená to, že bych byla zázračně bez obtíží, ale daří se mi držet zánět pod kontrolou, i když bolestí nohou se už zřejmě naplno nezbavím.

 

Změnila ta choroba nějakým způsobem váš současný život?

Přinesla mi vnitřní klid. Naučila mě trpělivosti a vytrvalosti a větší důvěře ve vlastní úsudek. Dala mi velký nadhled, dnes je jen málo situací, které mě vyvedou z klidu. A taky mi přivedla manžela.

 

Můžete k tomu povědět něco bližšího?

Ještě před propuknutím nemoci, v roce 2011, jsme s maminkou organizovaly mistrovství světa ve skládání velkého puzzle, což byla mediálně propagovaná akce podporující obnovu chátrajícího miroslavského zámku. Manžel si v Praze přečetl inzerát a přijel skládat taky. Nešlo o lásku na první pohled, stali jsme se nejdřív kamarády. Když jsem ale onemocněla, bylo víc času. Začali jsme si psát, náš vztah se prohloubil. Dnes máme syna, kterému je dva a půl roku. Díky nemoci jsem našla svou spřízněnou duši.

 

A jak vás v této situaci vlastně napadlo stát se starostkou?

Ještě před rokem jsem na to ani v náznaku nepomyslela. Stejně bych se ve svých tehdejších představách mohla stát třeba kosmonautkou. Měli jsme totiž úplně jiné plány. Odjet do Ameriky, kde si manžel našel dobrou práci v IT. Zatím jsem po mateřské dovolené nastoupila na miroslavské radnici jako úřednice, mělo to být jen dočasné. Ale čím více jsem poznávala chod úřadu, tím více jsem si uvědomovala, jak moc je potřeba změna. A tak když jsem našla několik podobně smýšlejících lidí, nějak automaticky vyplynulo, že na komunální volby zformujeme vlastní kandidátku. Celý náš tým byl hrozně soudržný a pracovitý, mohli jsme si dovolit intenzivní kampaň.

 

Jenže co manžel? Měli jste přece jet do Ameriky.

Muž je člověk pokrokový a tolerantní. Předem souhlasil s tím, že pokud vyjdou volby, dáme ty americké plány bokem. Volby vyšly, a tak jsme teď tady.

 

Věříte v osud? V to, že některé události, kterými v životě procházíme, jsou předem dané?

Materialista určitě nejsem. Také si myslím, že některé zásadní věci jsou příliš zvláštní na to, aby se děly jen tak náhodou. To se mi už mnohokrát potvrdilo. Přesto ale člověk za sebe plně zodpovídá, jaký život vede, jak prospívá nejen sám sobě a vlastní rodině, ale i celku, lidem kolem sebe, společnosti. Asi platí obojí, i když to někdy může být v rozporu. Ani nevím, jak to přesně dostat do slov.

Alžběta Janíčková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *