Zaslouží si vznik republiky oslavu?

Rok 1918 je v novodobé historii obecně přijímán velmi pozitivně a kladně. V internacionální rovině je oslavován zejména pro ukončení první světové války, od které se odvíjelo i nové uspořádání Evropy, když vyvrcholily snahy osvobodit národy z pout monarchie. Československá kotlina si tuto událost v minulých dnech připomínala různými způsoby. Probíhaly koncerty, politici pokládali věnce, pronášeli srdceryvné projevy a prezident předával vyznamenání. Je ale k oslavám opravdu důvod? Byl přerod monarchie v republiku takovou výhrou, jak se nám mnozí snaží události před sto lety vylíčit?

Touto a mnoha dalšími otázkami se zabývali odborníci. Profesor Vídeňské univerzity Lothar Höbelt, dr. Martin Markel z Masarykovy univerzity a prof. Milan Hlavačka z Univerzity Karlovy.


foto: -bur-

Co nám konec války vzal?

Milan Hlavačka k této záležitosti řekl: „Od dob Františka Palackého byla Česká politika situována tak, že Rakousko je naše širší vlast a je třeba ji udržet proti německé a ruské expanzi. To byl základní axiom české politiky, který se nazýval austroslavismus. Před první světovou válkou ale vypadl z programů všech politických stran a byl nahrazen ideou nacionalismu. Tím došlo k vyostření bojů mezi českou a německo-rakouskou politickou reprezentací, které nebyly schopny se domluvit na vládnutí v zemi. Ačkoliv se vídeňská vláda snažila zprostředkovat jakékoliv smíření, nikdy nedošlo ke zdárnému konci, a dohoda nevznikla.

V těchto bojích byla česká strana tou agresivnější, protože chtěla nevyhovující situaci změnit. Zašlo to až tak daleko, že od roku 1883 nedosáhli němečtí političtí liberálové na českém sněmu vůbec ničeho. Vždycky byli zablokováni českou většinou. Uchýlili se tedy k mimoparlamentním prostředkům, například sabotovali rozpočet. České království tak před rokem 1913 zbankrotovalo, což vedlo k rozpuštění českého sněmu a zrušení českého autonomního království, takže veškeré financování země přicházelo z Vídně. Konstituční systém se díky nacionálním bojům v českých zemích totálně zadrhl. Došlo k mentálnímu přesvědčení Čechů, že se s Němci nedá dohodnout, a Rakousko bylo najednou státem na zapřenou, nežli respektovaný partner,“ uvedl Milan Hlavačka.

Nad poválečným uspořádáním se zamýšlel profesor Lothar Höbelt.

„Když byla porážka Rakousko-Uherska zpečetěna, přišel poslední habsburský císař Karel I. se známým Národním manifestem, který dával národům monarchie možnost jít vlastní cestou s tím, že budou mít autonomii, ale zároveň budou respektovat pojetí státu jako celku.

Myšlenka však nebyla přijata a nastal další problém. Rakouští Němci žijící v pohraničí chtěli být součástí Rakouska, ne Česka. To bylo z geografického hlediska v některých oblastech ale zcela nemožné. Například z Opavy nebo z Liberce totiž nevedlo přímé teritoriální spojení, a tak jedinou možností bylo připojit tyto oblasti k německé říši, kde ale revolucí zanikla monarchie a vznikla republika. Takže před rakouskými Němci vyvstala další palčivá otázka, může být připojena monarchie k republice?“

Co nám vznik Československa dal?

„Republika nám přinesla alespoň na krátkou dobu stabilitu. První roky byly náročné, než se vše usadilo. Ale oproti sousedům jsme na tom byli líp. Například Rakousko bylo nešťastné ze své existence, nevědělo si rady samo se sebou. Jsou němečtí, nejsou němečtí? A když konečně začalo na svoje otázky nacházet odpovědi, došlo k přijetí anšlusu. Maďarsko bylo dalším státem, který se těžko vzpamatovával ze ztráty své historické hranice.

Mimo jiné prošlo revolucí a stabilita byla vykoupena nastolením autoritativního režimu. Československo bylo svým způsobem dědicem toho lepšího, co z monarchie mohlo podědit, ale zároveň si z ní převzalo i strukturální problémy,“ zmínil tehdejší problematiku Martin Markel z Masarykovy univerzity.

„Hlavní ideou státu byla demokratizace, a jak tvrdil Masaryk, i humanizace. Ale po uchopení moci nad demokratizací převládla podle mě homogenizace. Došlo totiž ke spojení velmi excentrických území, kde žilo několik národů a několik kultur.

Čelní představitelé republiky pak museli na pařížské konferenci předstírat, že stát nebude mnohonárodnostní, jinak by Československo ani nevzniklo. Ale jak víme, nebylo tvořeno jen Čechy a Slováky. Půlka státu byla založena na historickém právu a druhá půlka na právu sebeurčovacím. V té chvíli se to nějakým způsobem přešlo, ale v zákulisí čekaly spousty problémů, které se později projevily, a státní útvar nevydržel,“ zmínil profesor Univerzity Karlovy Milan Hlavačka.

V případě, že by nebyla válka, by podle názoru profesora Lothara Höbelta monarchie přežila dodnes, ale určitě by se musela reformovat v národnostních liniích.

Profesor Milan Hlavačka naopak tvrdí, že válka všechno jen urychlila, ale k osamostatnění by stejně došlo.

„Například Katalánci to budou mít těžší, mnohem těžší, než jsme to měli my. A to jen proto, že je mír a stojí proti nim jejich vlastní stát, tedy Španělsko, a také Evropská Unie,“ dodal na závěr.

Dominik Burdel

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *