Malé ohlédnutí za velkým klaunem Miroslavem Horníčkem

10. listopadu by se Miroslav Horníček – někdejší dopisovatel týdeníku Znojemsko, pro který svého času vedl rubriku, která nesla název Odpovědna M. H. – dožil sta let.

Miroslav Horníček odpovídal na dotazy především zdejších čtenářů našeho listu několik let a jeho laskavé, moudré a humorné odpovědi nacházely širokou odezvu srovnatelnou s reakcemi jeho publika, které bývalo vždy velmi početné.

Miroslav Horníček odešel za svými pány učiteli Jiří Voskovcem a Janem Werichem 15. února 2003. Je pochován v Kytlicích, kde odpočívá se svou ženou Bělou a synem Janem.

Vzpomínka, kterou věnujeme nedostižnému vypravěči, je obohacena unikátními snímky jeho nejbližších.



Zase jednou ve Znojmě…

Po letech. Po kolika? Nevím. Hrál jsem kdysi ve znojemském divadle, které mám velice rád, ale čas plyne a já už si opravdu nepamatuji, kdy to bylo. Znojmo samo je pro mne spojeno spíše se vzpomínkami mé ženy, která tu kdysi v dívčích letech procházela jakýmisi citovými zmarky a od té doby na toto město ráda vzpomíná.

Stál jsem s ní kdysi vysoko nad Dyjí, obdivoval nádhernou vyhlídku a ona marně vyhlížela jakýsi dům, který prý kdysi stál dole u řeky. Domy mizejí, ale zůstávají v dívčích snech.

Lituji jen, že na zájezdech nemám nikdy tolik času, abych se mohl porozhlédnout, abych se mohl toulat. Město člověk pozná, když v něm může bloudit. Nemám rád informace a data zapomínám hned po vyslovení. Město poznávám spíš pudově – chodím sem a tam, nevím, kde jsem, nacházím krásné průhledy, zastavuji se před nějakou zdí, nahlížím do dvorků, tápu.

Vím, že je ve Znojmě kdesi rotunda, viděl jsem film o jejích freskách, ale osobně jsem tam ještě nebyl. Příště, říkám si. A říkám si to vždycky. Když jsem dělal v pražské Viole večer pod názvem Na Vaše zdraví, pane Seiferte, říkal jsem tam jeden verš… „u znojemského vína ve sklepě…“

A zdejší vína jsem ochutnal v Práčích, kde jsem už dvakrát vystupoval a kde – osměluji se to říci – mám výborného přítele v osobě samotného předsedy (Alois Švrček – pozn. redakce). Nedávno jsem tam byl, ochutnal jsem nejen to víno, ale i házení koulí po kuželkách – velice neúspěšně – a našel tam opět vynikající obecenstvo.

A teď jsem tady ve Znojmě, minul jsem odbočku do Práčí – s lítostí – a dojel sem, abych zase jednou vystoupil v tom krásném zdejším divadle.

Možná, že se mě zeptáte: A když tak chválíš zdejší divadlo, proč tu nejsi častěji? Nu – jezdím hodně, hraju skoro denně – i když už osmý rok ve věku důchodovém – a mohu jen říci, že bych měl a chtěl tady být častěji. Budu-li pozván, přijedu. Už teď mám na duben dva termíny pro Znojmo a jeden pro obec mého jména – Miroslav.

A proč tedy ne častěji?

Nu – jak říkají Francouzi: Cherchez la femme… aneb: Za vším hledejte ženu. A tady je vinna kněžna Libuše. Založila Prahu příliš daleko od Znojma.

Tož – na shledanou!

Miroslav Horníček

Poznámka redakce: Přestože tento text spatřil světlo světa dávno, nezastaral. Mluvil jsem s Mistrem nejednou, a nejen na toto téma, mohu potvrdit, že jeho žena Běla v dívčích letech toho stihla ve Znojmě daleko víc než on, když zde vystupoval. Mohu rovněž potvrdit, že jeho vztah k někdejšímu předsedovi JZD Mír se sídlem v Práčích Aloisi Švrčkovi byl opravdový. Padli si zkrátka do noty. A onen dům, který pan Horníček vzpomíná? Dodnes stojí a shlíží ze skalního ostrohu na hladinu znojemské přehrady, aniž by promluvil o tom, jaká tajemství ve vztahu k paní Horníčkové skrývá.

Vlastimil Mrva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *