Když přestávají platit pranostiky, jde do tuhého

Něco, co je nad námi, má sice s lidmi nekonečnou trpělivost, leč bez valného efektu. I trpělivost totiž může vyschnout. Příroda nebo pámbu (každý podle svého) nám neustále cosi důležitého naznačují. Dávno už neplatí, že král Kazisvět byl jen jeden. Dneska jsme za vládce tohoto druhu my všichni.

Tentokrát jsme potrestáni suchem za to, že jsme dešťům vzali potoky a ony se nemají kam vracet. Nejsme-li schopni udržet vodu v krajině, bude dnes žíznit ona, a zítra člověk… Klimatické změny, z nichž si mnozí dělali ještě včera srandu, vysušily Jižní Afriku i Kalifornii. Zvedly migrační vlnu, ale nehnuly s naší chimerickou bezstarostností, že jsme za vodou.

Nejsme.

Bude-li válka, nebude o ropu, nýbrž o vodu.

Hydrolog a šéf organizace Koalice pro řeky David Pithart pro Novinky.cz konstatoval: „Předvídatelnost počasí na delší dobu se nemůže opírat o to, na jaké počasí jsme v určitou roční dobu byli zvyklí. Problém je, že nové ustálené vzorce počasí neznáme a nevíme, jak se budou vyvíjet. Přestávají platit i staré pranostiky.“

Extrémní sucha pochopitelně byla, jsou a budou. Problémem ovšem zůstává, že voda mizí do hlubin Země, jako kdyby se lidí bála. Patrně má důvod. Dříve nás strašily povodně, nyní sucho.

„Ty dva jevy nám říkají něco o tom, že se změnila distribuce srážek. Dříve se častěji střídaly fronty a byl větší podíl dešťové vody, která pocházela z výparu z pevniny. Celosvětově zhruba polovina vody, která prší, pochází z vody, která se vypařuje z pevniny – to je takzvaný malý koloběh vody. Ta druhá polovina je ta, kterou přináší vítr z oceánů a z moří. Jenomže malý koloběh je nesmírně důležitý. Typické jsou letní bouřky. Jenže nad suchou krajinou se nemá co vypařovat, takže se nám tento podíl vody zmenšuje. Nárůst extrémů také souvisí se zmenšujícím se podílem vegetace na planetě. Zelených ploch ubývá, ať už se kácejí pralesy, nebo se zastavují volné plochy. Rozloha lesa v České republice je sice stabilní, ale celosvětově lesa ubývá, a to velmi nepříjemnou rychlostí. Rostliny jsou přirozené chladničky v krajině. Mají tu skvělou vlastnost, že vodu v cyklu pozdrží. Kdyby zelená plocha na planetě zmizela, měli bychom veškerou vodu jen v oceánech a rozpálenou pevninu. Tudíž bychom měli jen přívalové deště a sucho – a nic mezi tím,“ doplnil David Pithart.

Pěkná perspektiva, jen co je pravda!

V červenci nenapršela ani polovina toho co dříve. V prvním srpnovém týdnu spadlo jen 35 procent oproti normálu, na Moravě pouhých 17 procent.

Kyselou třešinkou na hodně zkaženém dortu pak zůstává, že nikdo neví, co bude následovat. A když nikdo neví, co bude následovat, nemůže se nabízet ani žádné řešení.

„Výstavba přehrad nic neřeší, respektive neřeší problém toho, že přestává fungovat onen zmíněný malý koloběh. Je to jen přizpůsobení se klimatické změně, ale ne snaha jí předcházet. Pokud bude krajina vypadat tak, jak vypadá teď, nemůžeme zaručit, že bude dost vody na to, aby do přehrad natekla. Pořád příliš spoléháme na techniku. My ovšem musíme především lépe pochopit klíčové přírodní procesy a posilovat je,“ uvažuje nepříliš lichotivě David Pithart.

Server Novinky.cz položil hydrologovi klíčovou otázku, co v takové situaci dělat?

„Obecně bychom měli našim tokům vrátit volnost, jakou měly kdysi. Pokud je dostaneme do přírodě blízkého stavu, udrží až o dvě třetiny vody víc ve svém okolí. Díky tomu se může posílit malý koloběh vody a vrátí se i deště. Drtivá většina toků u nás je totiž zregulována. Regulace znamená koryto napřímit, tudíž zkrátit a zahloubit. Rovným korytem voda rychle odteče pryč, a pokud voda tekla třeba půl metru pod povrchem okolního terénu, najednou teče metr a půl pod jeho úrovní. Takže to koryto do sebe stáhne i podzemní vodu z okolí. Zatímco když je tok klikatý, meandrující, vodě trvá déle protéct nějakou jednotkou délky údolí než v napřímeném korytu. A pak v klikatém korytě máme dvakrát až třikrát větší momentální zásobu vody ve srovnání s regulovaným,“ tlumočil truchlivý hydrologův názor server Novinky.cz.

Docela chmurná diagnóza. Dokonce taková, že mě v této chvíli žádná nadějná pointa nenapadá.

Pořád ale je lépe mluvit bez pointy, než nemluvit vůbec.

Vlastimil Mrva