Znojmačka Viki Bulínová: Jdu za svými sny…

Viktorie Bulínová, 20 let, vystudovala gymnazium ve Znojmě, nyní studuje na MU v Brně obor regenerace a výživa ve sportu.  Od 10 do 18 let hrála závodně hokej (útočnice i obránkyně – její dva bratři Honza a Patrik hrají stále), poté se našla v bojových sportech! Začala chodit do Gladork Gymu k Anetě Jurkové na MMA workout pro ženy. Zjistila, že bojové sporty nejsou jenom o mlácení, ale že vyžadují celého člověka… K Anetě Jurkové přidala ještě dalšího učitele Petra Kuchaříka, který ji trénuje (nejen ji) v thajském boxu. Přibližně po 2,5 roku přípravy a mnoha zápasech se nominovala jako nejlepší v ČR ve svojí váhové kategorii (do 54 kg) na ME v thajském boxu v kategorii žen, které se konalo v Praze na začátku června. Zde reprezentovala ČR, a dokonce za všechny zúčastněné přednášela úvodní slib…  Druhého července zde nastoupila k zápasu s osmadvacetiletou zkušenou Finkou a prohrála na body… Ve vyprávění na této straně Viki popisuje právě toto utkání ME a vše, co mu bezprostředně předcházelo…



Na tento zápas jsem byla připravena jako nikdy v životě. Vděčím za to hlavně dvoum lidem, kteří mě mojí cestou provází již od začátku. Jsou jimi Petr Kuchařík a Aneta Jurková. Jsou pro mě víc než trenéři, je to skoro jako rodina a díky nim jsem nastupovala do zápasu silnější, než kdy předtím.

Zápasový den (2.7.2018) začal brzo ráno, kdy jsme se vzbudily a šly čekat na váhu. S holkama jsme stály v řadě, prostě fronta jako na banány. Šlo to poměrně rychle a za chvilku jsem měla odváženo. Čekala jsem ještě na Lucku (další bojovnice z ČR), tak jsem si sedla k finské trenérce a povídaly jsme si. Je to hrozně zlatý člověk, šla jsem proti jejich reprezentantce, a ona mi přála štěstí do zápasu a ať si to užiju.

Přesunuly jsme se na snídani, která byla parádní, a potom si šly ještě lehnout. Chvilku jsem si poslouchala písničky a začínala se čím dál víc těšit. Dozvěděla jsem se, že trenérská základna (Petr Kuchařík, Aneta Jurková, Zuzka Moravcová a Kamča Sobotková) vyrazila ze Znojma podle plánu a nestíhala se divit.  Potom jsem splnila rituál sušeného kiwi (před každým zápasem jím sušené kiwi) a šly jsme se trochu najíst na oběd. Začínala na mě přicházet trošku zdravá předzápasová nervozitka. Bylo jí trochu. Jsem ráda, že přišla. Začala mě držet ve střehu.

Na halu jsme jeli autem s trenérama reprezentace ČR  Jirkou Mejstříkem a Jaroslavem Hodinou i bojovníkem Matějem Trčkou. Byla to sranda, začínala jsem se cítit ještě líp. A potom se stala neuvěřitelná věc. Když jsme dorazili, čekali už na mě lidi ze Znojma. Fakt se s tím včasným příjezdem hecli. Byla jsem strašně ráda, že mě se znojemským trenérem dojely podpořit i holky ze Znojma.

Šli jsme si hodit věci do šatny a vtípky už začaly. Prostě klasická pohodička. Byli jsme úplně profi v těch repre hadrech, prostě reprezentujeme. Ještě byl čas, tak jsme se na chvilku stavili ještě za tou nejlepší podporou, co mohla dojet. Znojmo prostě. Tak si ze mě zase dělali srandu, jsem tam prostě velice vážený člověk. Né že bych jim k tomu nepomáhala. Nabíjím jim na smeč, co to jde. Stihla jsem si ještě krátce popovídat s kamarádem ze Znojma Radkem Staníkem, co taky dorazil. Na závěr se všichni vyfotili s brejlounem reprezentačním (jako se mnou) a hurá se jít rozcvičovat.

Jen co jsem se převlíkla a navázala bandáže, začala jsem se rozehřívat. Bylo to super, stínování docela šlo. Lapování bylo ještě lepší, nějak to „nežralo“ energii a lítalo samo. Peťa Kuchařík šel sehnat chrániče a já si zatím poslouchala písničky.

Potom nějakej zápas odpadl, a časová rezerva byla fuč! Takže krátká masáž a rychle chrániče. Všechno bylo najednou rychlý. Když nemám brýle a mám mlhu kolem, tak mi to většinou dvakrát nepřidá… Ale zachovala jsem klid a dál se těšila. Potřebovali jsme zalepit rukavice, takže začal film „Hledá se tejpa“. Čas už docházel, tak jsme šli čekat k ringu. Cítila jsem se jak v depu F1, když mi Peťa zkoušel helmu, Michal lepil rukavice a moderátorka vyhlašovala moje jméno do ringu. Nasadit mongkol a jde se.

Nastal můj věčný souboj, přelézání provazů. Na mě jsem předvedla velice elegantní výkon. Ring byl úplně pohodlnej, prostě jako peřinka, ale pospat bych si tam nechtěla. Uklonila jsem se všem rozhodčím a zalezla do rohu. Začalo hrát waikru.

A to už jsem byla jinde. Začala jsem si obcházet provazy. V prvním rohu jsem děkovala za možnost být vůbec tady. Ve druhém jsem vzdala soupeřce respekt. Ve třetím jsem se ujistila, že jsem do přípravy dala maximum. V posledním jsem děkovala trenérům, kamarádům, rodině a všem, co mi pomáhají. Potom jsem si klekla a začala tancovat, krásně jsem se zkoncentrovala. U střílení šípů hrála soupeřka se mnou. Druhé ráně se elegantně vyhla a třetí se nechala zasáhnout. Byla to sranda.

Šla jsem do rohu, nasadit helmu, dát zuby, plácnout si a pravá zábava mohla začít. Představte si pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Tak moje soupeřka byla Dlouhá a já slepá Bystrozraká. Jako vždycky si toho moc nepamatuju. Hrozně jsem si to užívala, ale soupeřka mi dávala krásný teepy, který jsem skoro nikdy nepostřehla. Taky jsem nepostřehla jeden high kick, kterej mi na malinkou chvíli udělal menší matějskou. Snažila jsem se hodně tlačit, což se mi docela povedlo. Když jsem kopla high kick, tak mi uhla jak v Matrixu, nechápala jsem. V klinčích to byla zábava, krásný kolínka jsme si vyměňovaly obě. Dvakrát mě v tom kole podmetla, ale člověk by ani nestihl mrknout, a byla jsem zpět na nohách ready. Prostě nesmrtelná fýza, pořád dopředu. Konec kola.

Šla jsem do rohu, to si pamatuju. Měla jsem si opřít ruce a něco mi Jirka s Peťou říkali, nevím co. Hurá, další kolo.

Pozor, tady se mi povedl podmet, jupí. Hrozně mě to bavilo, šla jsem pořád dopředu, občas do prázdna, zkušenosti byly znát, ale strašně jsem si to užívala. Zkusila jsem si naskočený koleno. Slyšela jsem lidi, jak fandili. Dokonce občas i trenéry. Konec kola. Úplný okno.

Poslední kolo. Nepamatuju si ho. Jenom vím, že mě to bavilo a pořád jsem mohla, taky jsem dost chtěla, takže jsem šla. Možná si pamatuju, jak se mi povedl krásnej zadní direkt. A najednou konec, uteklo to strašně rychle.

Šla jsem do rohu, Peťa vypadal spokojeně, to už delší dobu nebyl. Potom do středu a byl vyhlášen výsledek, nepovedlo se to. Se soupeřkou jsme se objaly a já šla pozdravit trenéry. Hrdě. Držela jsem slzy na uzdě. Slezla jsem z ringu.

Všechno to na mě padlo, byl konec. Pár slz se rozhodlo opustit moje slzné kanálky, jako ještě párkrát potom. Tak moc strašně mě to uvnitř bolelo a mrzelo. Přijela za náma Lenka, všichni byli hodní, říkali mi hezký věci. Byl to můj životní výkon, nechala jsem tam všechno. Poprvé se mi můj zápas líbí. Ale strašně mě to mrzí, chtěla jsem jít dál. Cítila jsem, že chyběl jenom kousíček.

Šla jsem odevzdat věci a sednout si za holkama a Radkem. Pomohli mi zlepšit náladu. Když večer odjížděli, byla jsem je doprovodit. Jsem tak ráda, že mě dojeli podpořit. Při cestě do haly zpět mě, světě div se, potakala trenérka z Finska. Řekla mi, že tam šlo vidět srdce, byla to prý nádherná premiéra na ifma turnaji a že mám ještě všechno před sebou.

Ušla jsem velký kus cesty, ale to je teprve začátek, mám toho ještě hodně před sebou. Udělám vše pro to, abych v budoucnu měla znova tu čest reprezentovat Českou republiku. Děkuju všem, co drželi palce nebo byli přímo na místě! Děkuji za podporu KLUDI Armaturen a Gladork Gym.

Libor Duchoň

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *