Platinová svatba v Oleksovicích

Když si pan František bral Marii, při obřadu vedle nich stálo jen několik hostů, padal sníh a během skromné hostiny svatebčané neměli ani dort. Po sedmdesáti letech si svatbu zopakovali. Dorty ani zákusky tentokrát nechyběly, sluníčko svítilo až moc a hostů přišlo skoro padesát. Marie a František Merhautovi z Oleksovic začátkem května skutečně oslavili platinovou svatbu, neuvěřitelných sedmdesát let společného života. 



„Život utekl strašně rychle,“ říká paní Marie. „Díky čemu jsme tak dlouho spolu vydrželi? Samozřejmě, taky jsme se někdy pohádali, jako všude. Ale je potřeba nedělat si těžkou hlavu. Když jsem se naštvala, vyběhla na chvíli na dvůr, uklidnila se – a bylo. To nejdůležitější je tolerance a humor,“ prozrazuje svůj recept na manželství.
Příběh jejich lásky se začal psát ještě v rumunském Banátu, který kolonizovali počátkem devatenáctého století předkové z Čech a kde se oba narodili. Marie musela jako malé děvče chodit do služby a tvrdě pracovat, otec jí zemřel. Útrapy druhé světové války ničemu nepřidaly, ale lásku nelze zakázat ani v těch nejtěžších chvílích. Marie s Františkem se do sebe zakoukali. V roce 1947 se ocitli mezi těmi, kteří se přestěhovali z Rumunska zpět do své staré vlasti s úkolem osídlit pohraničí. Oba nejdřív nastoupili do práce v severních Čechách, každý ale na jiném místě. Jenže Marie brzy zjistila, že je těhotná.
„Řekl mi to lékař v továrně na kontrole. Moje máma se na mě hodně zlobila. Nasedly jsme na vlak a jely si pro ženicha,“ vzpomíná se smíchem Marie.
A byla svatba. Zaskočený František musel co nejrychleji zařídit hostinu. Jenže po válce chyběly základní potraviny. „Maso se přidělovalo jen na lístky. Nabízeli mi za ně uzená kolena. Tak jim povídám, to si nechte, to já na svatbu nechci. Šel jsem k sedlákovi, aby mi pomohl, a on mi dal nějaká kuřata,“ říká František.
Za pár měsíců se narodil syn Václav, později ještě František a Líba. Školní docházku nastoupily jejich děti už v Oleksovicích, kam původně rodina jezdila na dovolenou k příbuzným. Nakonec se na jih Moravy přestěhovali všichni. Kvetlo tady totiž víc stromů, zrály třešně, meruňky, nahoře v Čechách jen rybíz a angrešt. Postupně se zapojili do dění v obci. Protože pan František sportoval, stal se zdejším úspěšným fotbalovým trenérem. Ve skříni v pokoji stále schovává jako vzácné relikvie diplomy a čestné plakety, co dostal.
„Dřív všechno bývalo jinačí, dnes vládne hlavně mamon a peníze,“ stěžuje si. Stejně jako jeho manželka by s dnešními mladými neměnil. Nejsou podle něj šťastní, protože pořád někam spěchají, jsou ve stresu a ničeho si neváží. „A té srandy, co jsme zažili. Když se jelo na zájezd, zabilo se kůzle, nadělaly řízky, a už se začalo jíst. Celý autobus, ne jen někdo,“ dodává Marie. Bere manžela za ruku a usmívá se: „Viď, Františku?“
On toho vlastně člověk k životu moc nepotřebuje. To nejdůležitější je vždycky láska.
 -jan-

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *