Je 6. ledna a už se zase pije

Přízračná mlha. V téměř neprůhledném sobotním dopoledni se na konci Nového Šaldorfu u sklípku číslo 19 vynořuje kovová koruna dlouhé špičaté tyče – pomůcka hotařů, bývalých strážců vinic. Jeden z nich, v typické modré zástěře, se o ni opírá, za ním stojí prvorepublikový četník zachumlaný v dlouhém kabátě. Vytahuje píšťalku a výstražně píská, vše pozoruje selka ve vlněném vyšívaném šátku.

Fata morgána? Ne. Přijíždí tmavá dodávka a z ní vystupují muži s houslemi. Jsou také oblečeni do kostýmů. Právě začíná už počtrnácté Hotařská koleda, oblíbená akce znojemského spolku přátel Hroznové kozy vycházející z tradice původních obyvatel, kdy hotaři chodili na Tři krále koledovat.

„Kdo to buší, kdo to bije, je šestého ledna, už se zase pije?“ vítá více jak padesátičlennou kostýmovanou skupinu vtipný vinař ze sklípku Náprava: „Vozík máte prázdný, dáme vám víno, ať je rok zas krásný.“ Takových zastávek, spojených s ochutnávkou tamního vinného moku, čeká na přítomné ještě nejméně dvanáct. Všechny absolvovat bývá hodně náročné.

Málokdo ale ví, že současná Hotařská koleda odstartovala vlastně na balkónu jednoho vídeňského domu. „Bylo to na jaře roku 1993,“ vzpomíná Jiří Svoboda, který stál u zrodu a je všem členům děčný. „Byl jsem tenkrát na návštěvě u Helgy Löber, praneteře Charlese Saelsfielda, která nám na balkónu představila bývalé krajany a mezi nimi také pana Zuckriegla, rodáka z Vrbovce. Z jeho knihy o Vrbovci jsem se kromě jiného dozvěděl také o Hroznovoé koze, to mě nakonec inspirovala k založení spolku,“ říká Jiří Svoboda. Původně se domníval, že půjde o takovou stolní společnost, scházející se občas kvůli vínu a povídání o starých časech. Jak se mýlil.

-jan-